Děti a láska. Spojení, které rozhodně patří k sobě.
–         Každé dítě touží být milováno a každé dítě si to zaslouží.
–         Především svými rodiči, kteří milují své dítě bezvýhradně.
Láskyplné projevy nesmějí být pouze za nějakou zásluhu. A naopak, pokud je dítě káráno, nesmí pociťovat, že to má vliv na matčin nebo otcův cit.

Lásku svých rodičů tedy dítě přijímá jako naprostou samozřejmost.
–         A je to tak v pořádku.
–         Tu ocení až v dospělosti nebo ve chvíli, kdy rodiče odejdou.

Navždy svoji

Dětství má být bezesporu to nejkrásnější období našeho života.A přispívá k tomu jedna okolnost. Myslím, že si tím prošel každý, kdo navštěvoval školku nebo třeba dětské centrum. Ale může to nastat třeba až ve škole.

Dětská láska.
o   Jakmile se to jen vysloví, každému (i sebevětšímu drsňákovi) se na tváři objeví úsměv a v očích má zasněný pohled. A už vidí tu svou Jitušku nebo Barborku. A už jí žmoulá ručičku.
o   Nám, ženám, se samozřejmě děje to samé. Jen k té vzpomínce na Jiříka nebo Honzíka, ještě někdy přibude malá slzička.

A ještě krásnější to bude, až se Vám s tou svou životní láskou svěří Váš potomek.

o   Až bude vyprávět, jak ona je jediná, ta pravá, na celý život, protože má nejdelší vlasy ze všech holek, a ještě se hezky směje. 
o   Jak on tu Vaši princeznu zachránil před smrtí hladem, protože jste jí zapomněla dát svačinu a on se s ní o tu svou rozdělil.

Jen sladké vzpomínky

Jsou vzpomínky, které je potřeba hýčkat a stále oprašovat, aby nám (nedej Bože) z hlavy někdy neunikly. Z čeho bychom žili, až by nám bylo nejhůře? Zkuste se zeptat nějakého starého člověka, na jeho dětskou lásku. Určitě si ji bude pamatovat.

Dětská láska má totiž jednu obrovskou devizu. Téměř nikdy po ní nezůstává žádná hořkost v srdci.

Právě proto, že
–         byla bezelstná 
–         nebyla vypočítavá
–         byla opravdová.